Testy aut 2016: Které modely obstály nejlépe?

Nejpopulárnější modely testované v roce 2016

V roce 2016 se automobilový svět doslova rozjel naplno. Lidé se hrnuli do autosalonů a na testovací jízdy jako nikdy předtím, protože na trh přišla celá řada vozů, které skutečně stály za pozornost. A víte co? Nebyla to jen prázdná reklama – některé modely prostě dokázaly, že umí spojit to, po čem řidiči opravdu touží: moderní technologie, praktičnost a cenu, která vás nepřipraví o rodinné úspory.

Škoda Superb třetí generace byla prostě trhák. Když se objevila, všichni najednou zapomněli, že jde „jen o Škodovku. Tento vůz dokázal něco, co se podaří málokterému autu – skutečně konkuroval prémiové třídě, ale za podstatně rozumnější peníze. Pamatuju si, jak majitelé BMW a Audi najednou začali přemýšlet, jestli náhodou neutratili zbytečně moc. Kufr s objemem 625 litrů vás nadchl? A co teprve když sklápíte zadní sedadla a získáte neuvěřitelných 1760 litrů! To už můžete převážet prakticky cokoliv – od nábytku z IKEA až po kompletní výbavu na rodinnou dovolenou. Dvoulitrový diesel se 140 koňmi se pak stal naprostou klasikou – spolehlivý, úsporný a s dostatkem síly pro předjíždění i na dálnici.

Volkswagen Passat B8 vstoupil na scénu s úplně novým kabátem a technikou, která by před pár lety patřila jen do vozů za milion a víc. Adaptivní tempomat, asistent pro jízdu v koloně – tohle všechno najednou nebyly jen hračky pro bohaté. Sedli jste dovnitř a kvalita materiálů vás prostě pohladila po duši. Nic neskřípalo, nic nedrnčelo, vše sedělo jak ulité. Konečně auto, ve kterém se i po pěti hodinách na dálnici cítíte svěže.

Ford Focus? Ten prostě nikdy nezklamal. Jízdní vlastnosti a precizní řízení z něj dělaly radost pro každého, kdo rád cítí silnici pod rukama. Není to jen dopravní prostředek, je to parťák, se kterým se bavíte na každé zatáčce. A ten jednolitrový EcoBoost motor? Malý šibal s velkým srdcem – úsporný, ale když šlápnete, rozjede se jako o dvě kategorie větší vůz.

A pak přišla Škoda Kodiaq. Sedm míst, moderní vzhled a cena, která nedávala smysl konkurenci. Lidé se na ni doslova vrhli. Konečně velké rodinné auto, které vám nesežere polovinu platu. Jezdilo skvěle na silnici i když jste sjeli na polňačku k chalupě. Prostě auto pro český život – praktické, prostorné a spolehlivé.

Hyundai Tucson nové generace ukázal, že Korejci už dávno nejsou žádní nováčci. Odvážný design, bohatá výbava už v základu a sedmiletá záruka – to byla třešnička na dortu. Kdo z nás by nechtěl vědět, že má na sedm let klid? Žádné starosti, žádné nečekané výdaje.

Opel Astra K se stala Evropským autem roku 2016 a bylo jasné proč. Moderní design, lehčí karoserie a technologie, které předtím Opel nenabízel. Konečně se zbavil té pověsti „levnější volby a ukázal, že umí vyrobit auto, které se nemusí za nic stydět. Kvalita zpracování vyskočila o několik levelů nahoru a za volantem jste najednou měli pocit, že řídíte něco opravdu hodnotného.

Bezpečnostní testy Euro NCAP a výsledky

# Bezpečnost aut pod drobnohledem: Co prozradily testy z roku 2016

Testy Euro NCAP jsou dnes nejdůležitějším měřítkem toho, jak dobře vás auto ochrání při nehodě – ať už jde o klasické airbagy a pevnou karoserii, nebo chytré systémy, které dokážou nehodě předejít. Rok 2016 přinesl zajímavé poznatky o tom, jak se v reálných situacích chovají různé typy vozidel. Zkušební týmy simulovaly nejrůznější srážky – čelní náraz přímo do překážky, šikmý náraz zasahující jen část vozu, bočního nárazu, náraz do sloupu, ale třeba i situace, kdy auto srazí chodce.

Velká pozornost se zaměřila na moderní elektronické pomocníky, které se pomalu stávaly standardem i u levnějších modelů. Automatické nouzové brzdění, hlídač jízdního pruhu nebo rozpoznávání dopravních značek – to všechno začalo hrát důležitou roli v celkovém hodnocení. Euro NCAP postupně zpřísňovala kritéria, což automobilky donutilo nasadit pokročilé technologie i do základních verzí svých aut.

Při testech se používají speciální figuríny napodobující dospělé různých postav, děti všech věkových kategorií i nástroje měřící síly při nárazu. Každá figurína obsahuje desítky čidel, která zaznamenávají zrychlení, tlak a deformace působící na jednotlivé části těla. Experti pak z těchto dat vyhodnocují, jak vážná zranění by při skutečné nehodě hrozila.

Výsledky z roku 2016 ukázaly výrazné zlepšení v ochraně dospělých – většina testovaných vozů získala čtyři nebo pět hvězdiček. Moderní karoserie využívají speciální vysokopevnostní oceli a promyšlené zóny, které při nárazu spolehlivě pohltí energii. Airbagy jsou sofistikovanější než dřív – nafukují se podle síly nárazu a přizpůsobují se velikosti člověka.

Ochrana dětí byla další klíčovou kapitolou. Hodnotilo se, jak dobře fungují dětské sedačky v kombinaci s konkrétním vozem a jak kvalitní jsou systémy Isofix. Výrobci věnovali velkou péči zadním sedadlům a jejich kotvicím bodům, aby zajistili maximální bezpečnost těch nejmenších. Některá auta z roku 2016 excelovala právě díky promyšlenému upevnění dětských sedaček a skvělé ochraně při bočních nárazech.

Bezpečnost chodců a cyklistů dostávala stále větší prostor v testovacích protokolech – a to s dobrým důvodem, když roste počet nehod s jejich účastí. Zkoušelo se, co se stane, když do přední části auta narazí hlava nebo nohy chodce – kapota, nárazník i sloupky u čelního skla. Automobilky na to reagovaly aktivními kapotami, které se při nárazu automaticky nadzvednou a vytvoří bezpečnostní prostor, díky čemuž se výrazně sníží riziko vážného poranění hlavy.

Elektronické asistenty testované v roce 2016 uměly rozpoznat chodce a automaticky zabrzdit při různých rychlostech. Euro NCAP zkoušela jejich funkci ve dne i za zhoršené viditelnosti, aby ověřila spolehlivost kamer a radarů za různých podmínek. Ukázalo se, že mezi výrobci jsou výrazné rozdíly v účinnosti těchto systémů, což podnítilo další vývoj a zdokonalování technologií.

Srovnání spotřeby paliva jednotlivých vozů

Když si vybíráte nové auto, spotřeba paliva je prostě jedna z těch věcí, na které se díváte hned po ceně. Kdo by taky chtěl jezdit s autem, které vám vypije peněženku dřív, než dojedete do práce? V roce 2016 proběhly opravdu důkladné testy, které se zaměřily na reálnou spotřebu paliva v různých jízdních režimech – konečně něco, co odpovídá tomu, jak skutečně jezdíme.

Co všechno vlastně ovlivňuje, kolik vám auto sežere benzínu nebo nafty? Hmotnost vozidla, jak dobře klouže vzduchem, jaký má motor a převodovku – to je základ. Představte si, že táhnete těžký nákupní vozík plný piv na piknik. Čím těžší, tím větší námaha, že? S autem je to stejné. Testy z roku 2016 ukázaly, že moderní turbodiesely jsou na dálnici šampioni – sežerou výrazně méně než benzínové motory. Jenže ve městě, kde pořád šlapete na plyn a brzdu? Tam se benzínovým motorům daří lép.

Teď přijde to zajímavé. Víte, co se ukázalo? Rozdíl mezi tím, co vám slibuje výrobce, a tím, co auto reálně spotřebuje, byl u některých aut až dvacet, třicet procent. To není chyba v zaokrouhlování – to je pořádný rozdíl, který pocítíte na účtu. Výrobci své vozy připravovali přesně na laboratorní testy, což je trošku jako kdybyste se učili jen otázky, které budou u zkoušky. V reálném životě to pak vypadá úplně jinak.

Malá městská auta s litrovými motorky dokázala vyjet i pod čtyři a půl litru na sto kilometrů. Kompaktní vozy, ty klasické rodinné hatchbacky, se pohybovaly kolem pěti až sedmi litrů. A co SUV nebo větší vozy? Tam se bavíme o sedmi až devíti litrech, protože největší vliv na spotřebu má prostě váha a to, jak vozidlo řeže vzduch.

Hybridy v roce 2016 začínaly být opravdu zajímavé. Ve městě, kde pořád brzdíte a zase rozjíždíte, dokázaly některé modely sjet tři až čtyři litry. To je úspora skoro na půl oproti klasickým benzínovým motorům! Jenže na dálnici? Tam ta úspora není tak výrazná, protože systém, který při brzdění nabíjí baterie, prostě nemáte kdy moc využít.

Zkuste si vzpomenout na zimní ranní starty. V zimě auto prostě žere víc – motor se déle zahřívá, palivo je hustší, všechno je těžkopádnější. Testy ukázaly, že v mrazu může spotřeba vyskočit až o pětinu. Diesely na zimu nejsou úplně nadšené, hlavně když děláte jen krátké výlety na nákup. Systém start-stop, který motor vypíná na semaforech, je sice chytrý nápad, ale v mrazech moc nepomůže.

A převodovky? Tady přišlo překvapení. Moderní automatické převodovky, zejména ty dvouspojkové, jezdily stejně úsporně nebo dokonce úsporněji než manuály. Umí totiž přesně vybrat správný rychlostní stupeň a využít setrvačnost auta tak, že spotřeba klesne na minimum.

Výkonnostní parametry a jízdní vlastnosti

# Výkon a jízdní chování: Co skutečně nabízely automobily v roce 2016

Když se v roce 2016 testovaly nové modely aut, šlo především o to zjistit, jak se skutečně chovají na silnici. Čísla v technických údajích jsou jedna věc, ale to podstatné se projeví teprve při běžné jízdě – ať už při cestě do práce, nebo když potřebujete rychle předjet na dálnici.

Zrychlení z klidu na sto kilometrů v hodině? To pořád zůstává nejoblíbenější měřítko, podle kterého si většina z nás dokáže představit, jestli je auto svižné nebo spíš pomalejší. Běžné kompaktní vozy s klasickými atmosférickými motory to zvládaly zhruba za jedenáct až třináct sekund. Turbomotory ale dokázaly čas zkrátit o pár vteřin, což člověk poznal hlavně při rozjezdu ze světel nebo při vjezdu na dálnici. A sportovní modely? Ty se dostaly pod sedm sekund, což už byla úplně jiná liga.

Maximální rychlost většiny aut byla elektronicky omezená na dvě stě padesát kilometrů v hodině – zvlášť u německých značek. Některé vozy ale mohly jet i přes tři sta, i když taková rychlost je u nás stejně prakticky nepoužitelná. Mnohem důležitější byla elasticita motoru – tedy jak auto zrychluje při předjíždění z osmdesáti na sto dvacet. Tohle člověk využije denně, na rozdíl od maximálky.

Co se týče samotné jízdy, podvozky a elektronické systémy udělaly obrovský krok vpřed. Řízení muselo být přesné, ale zároveň pohodlné – najít tu správnou rovnováhu nebyl pro výrobce jednoduchý úkol. Elektromechanická řízení, která už tehdy vévodila trhu, nabízela různé režimy jízdy. Mohl jste si vybrat, jestli chcete komfortnější nastavení pro dlouhou cestu, nebo ostřejší odezvu pro zábavu na klikatých silnicích.

Při vyšších rychlostech na dálnici hrála roli hlavně stabilita. Dobře navržená karoserie a správně nastavený podvozek dokázaly udržet auto klidné i při rychlé jízdě, takže řidič nebyl po několika hodinách za volantem úplně vyřízený. Adaptivní tlumiče, které se objevovaly ve středních a vyšších třídách, dokázaly měnit tvrdost odpružení podle toho, jak a kde zrovna jedete.

Brzdy? To je kapitola sama o sobě. Brzdná dráha ze sta kilometrů se pohybovala kolem třiceti pěti až čtyřiceti metrů, sportovní modely s lepšími brzdami to zvládaly ještě rychleji. Důležité bylo, jak brzdy zvládají opakované intenzivní brzdění – například při sjezdu ze serpentin v horách. Tam se ukázalo, kdo ušetřil na materiálech a kdo ne.

V zatáčkách se pak projevilo, jestli je auto opravdu dobře postavené. Moderní stabilizátory a pružiny dokázaly udržet karoserii při průjezdu zatáčkou téměř vodorovně, takže auto mohlo projet rychleji bez ztráty stability. Elektronické systémy už zasahovaly tak jemně, že pokročilejší řidiči mohli využít potenciál vozu, a přitom měli pořád bezpečnostní polštář pro případ, že by to přehnali.

Hodnocení interiéru a komfortu cestování

Když se v roce 2016 testovala auta, byl interiér a pohodlí při cestování naprosto zásadní. Vlastně to byl jeden z faktorů, který dokázal výrazně ovlivnit celkové hodnocení kteréhokoli modelu. Recenzenti si dávali skutečně záležet na každém detailu – jak je zpracovaný materiál, jestli se ovládací prvky dobře používají, a hlavně jaký máte pocit, když sedíte uvnitř.

Materiály použité v interiéru rozhodovaly o hodně, ať už šlo o luxusní vozy nebo běžné rodinné modely. Rok 2016 přinesl zajímavý posun – měkčené plasty se začaly objevovat i v levnějších autech, ne jen v prémiové třídě. Přesto rozdíly pořád zůstávaly viditelné. Luxusní vozy vás uvítaly bohatým čalouněním, kvalitní kůží a dřevěnými či hliníkovými prvky, které vytvářely opravdu noblesní atmosféru. Auta střední třídy to řešila kompromisně – nahoře na palubní desce příjemné materiály, dole pak tvrdší plasty.

Jak se ovládá auto a kde jsou umístěná tlačítka – to byla další oblast, na kterou se hodnotitelé pečlivě dívali. A musím říct, že v roce 2016 už většina automobilek udělala velký krok vpřed. Dotykové displeje? Ty se staly standardem i ve středních třídách, obrazovky rostly a rozlišení se zlepšovalo. Jenže tady byl jeden háček – nejlepší vozy si zachovaly klasická tlačítka pro nejčastější funkce. Víte, když chcete rychle změnit teplotu klimatizace nebo ztlumit rádio, nechcete se hrabat v menu na displeji. Auta, která všechno přesunula do dotykové obrazovky, si vysloužila kritiku, a to právem.

Prostor a možnost měnit uspořádání interiéru – to je něco, na čem opravdu záleží, zejména když máte rodinu nebo SUV. Modely z roku 2016 nabízely různé triky, jak dostat z interiéru maximum. Zadní sedadla, která se dají posunout dopředu nebo dozadu a nastavit sklon opěradla? To se stávalo běžnou výbavou a cestující to ocenili. Samozřejmě, objem kufru je důležitý, ale není to všechno. Zkuste si představit, jak nakládáte těžké tašky – záleží na výšce nakládací hrany, jestli tam jsou háčky na zavěšení tašek, nebo jestli po sklopení sedadel vznikne rovná podlaha.

Kvalita sedaček? To byla kapitola sama pro sebe. Když jste při testování strávili za volantem hodiny, rychle se ukázalo, které sedačky vám opravdu drží záda a které vás po dvou hodinách bolí. Elektricky nastavitelná přední sedadla s bederní opěrkou a možností prodloužení sedáku – to bylo něco, co recenzenti opravdu oceňovali. A co víc, vyhřívání a ventilace sedadel už nebyly jen výsadou luxusních aut. Začaly se objevovat i v běžných modelech střední třídy.

Hluk v kabině dostal v testech z roku 2016 větší pozornost než kdy předtím. Hodnotitelé měřili, jak je auto hlučné při různých rychlostech a na rozličných površích. Dobré odhlučnění znamenalo nejen to, že neslyšíte vítr nebo rachot pneumatik, ale také že motor zůstává pěkně tiše někde vzadu. Prémiové značky do toho investovaly – další izolační materiály, akustická skla – a výsledek byl znát.

Klimatizace prošla v roce 2016 zajímavým vývojem. Vícezonová regulace teploty se stala téměř standardem. Spousta testovaných aut měla dvouzónovou nebo dokonce třízónovou automatickou klimatizaci. Řidič si nastaví svou teplotu, spolujezdec si tu svou a lidi vzadu také. Důležité bylo, jak rychle systém dosáhne požadované teploty a jestli vzduch proudí rovnoměrně po celém interiéru.

Automobily roku 2016 nám ukázaly, že budoucnost není jen o rychlosti, ale o harmonii mezi technologií, bezpečností a ekologickým myšlením, které společně vytváří novou éru mobility.

Radim Hovorka

Technologické novinky a asistenční systémy

Rok 2016 přinesl do automobilového světa opravdu zajímavé novinky. Když se podíváte na testy vozů z tohoto období, hned vás zaujme, jak moc se rozšířily technologie, které ještě před pár lety měly jen ty nejdražší limuzíny. Najednou je měly i běžnější auta, na která si mohlo dovolit mnohem víc lidí.

Adaptivní tempomat s funkcí Stop&Go už nebyl žádná rarita – najdete ho tehdy v celé řadě středních a větších aut. Představte si, že jedete po dálnici a nemusíte neustále šlapat na brzdu a plyn. Auto samo drží odstup od vozu před vámi, a když se kolona zastaví, zabrzdí za vás. Pak zase samo rozjede. Zvlášť v páteční odpolední špičce na D1 to byla naprostá úleva.

Ještě zajímavější bylo udržování v jízdním pruhu. Už to nebylo jen to otravné pípání, když trochu přejedete čáru. Ne, teď auto samo jemně zatočilo volantem a vrátilo vás zpátky do pruhu. Systém viděl kamerou bílé čáry na silnici a hlídal, abyste je nepřejížděli. Při dlouhých cestách na dovolenou, když vás po třech hodinách začne bolet záda a trochu povolí pozornost, tahle pomoc byla k nezaplacení.

Automatické nouzové brzdění udělalo v roce 2016 obrovský skok dopředu. Nejde jen o detekci aut – systémy poznaly i chodce a cyklisty. A co víc, fungovaly i za šera nebo v noci. Volvo, Mercedes nebo BMW ukázaly, že jejich auta dokážou zabránit srážce nebo alespoň výrazně zmírnit náraz při rychlostech až kolem osmdesátky. Kolikrát se vám stalo, že někdo nečekaně vběhne do vozovky? Tahle technologie vám v takové chvíli může zachránit život – vám i tomu chodci.

Parkovací asistenti se taky pořádně vyvinuli. Zapomeňte na prosté couvání do podélné mezery. Nové systémy zvládly zaparkovat kolmo i šikmo, a u některých dražších modelů jste dokonce mohli vystoupit a nechat auto zaparkovat samo – řídili jste ho klíčkem zvenku. Zkuste si představit těsnou garáž v paneláku, kde se sotva vejdete ven, když zaparkujete. Tady se tahle vychytávka ukázala jako skvělá věc.

Rozpoznávání dopravních značek? To už bylo skoro standard. Auto vám na displeji ukázalo aktuální rychlostní limit nebo zákaz předjíždění. Asistent dálkových světel zase automaticky přepínal mezi dálkovými a potkávacími podle toho, jestli proti vám někdo jel nebo jestli někoho předjížděl. Vidíte líp, aniž byste někoho oslnili – jednoduchá, ale geniální věc.

Systémy hlídající mrtvý úhel se dostaly i do levnějších aut. A ty pokročilejší varianty dokázaly zaregistrovat nejen auto vedle vás, ale i když jste couvali z parkovacího místa a někdo se k vám rychle blížil. Asistent pro jízdu v koloně pak spojil adaptivní tempomat s hlídáním jízdního pruhu – auto prakticky jelo samo, vy jste jen drželi volant a hlídali provoz. V nekonečných zácpách kolem velkých měst to byla opravdová spása.

Ceny a poměr hodnoty k ceně

Rok 2016 přinesl na automobilovém trhu hodně zajímavých momentů, zejména pokud jde o to, co vlastně za své peníze dostanete. Ukázalo se, že vysoká cena rozhodně neznamená automaticky skvělé auto – a naopak.

Víte, ta cena na cedulce v autosalonu je vlastně jen začátek celého příběhu. Když si pořizujete auto, měli byste počítat s mnohem víc než jen s tím, kolik zaplatíte při podpisu smlouvy. Kolik spolkne benzinu? Co vás bude stát servis? A co pojistka? A hlavně – za kolik ho prodáte za tři nebo pět let? Tohle všechno hraje obrovskou roli v tom, jestli jste udělali dobrý obchod, nebo ne.

Podívejte se třeba na malá městská auta. Lákavá nabídka – auto za pár korun, ideální do města. Jenže pak zjistíte, že ta nejlevnější varianta vás časem může vyjít drážš než něco, co stálo o dvacet tisíc víc. Proč? Protože žere víc, servis je dražší a výbava je tak základní, že si stejně musíte koupit aspoň nějaké příplatky, aby to auto bylo k něčemu. Nakonec jste mohli sáhnout po lépe vybavené verzi a ušetřit.

Střední třída? To byl v roce 2016 pořádný zápas. Tolik značek, tolik modelů – všichni se předháněli v tom, kdo nabídne víc muziky za míň peněz. A víte co? Často se ukázalo, že ty cenové rozdíly mezi značkami měly víc co dočinění s tím, jak slavné logo máte na přídi, než s tím, co je vlastně pod kapotou. Některé méně známé značky nabízely prakticky stejnou kvalitu, stejné technologie, podobné materiály – ale za podstatně rozumnější cenu.

U prémiových aut se děly zajímavé věci. Ty tradiční německé značky pořád držely ceny nahoru s tím, že přece platíte za kvalitu a nejnovější technologie. Ale objevili se noví hráči, kteří říkali: Hele, my vám dáme stejný luxus, stejné vychytávky, ale nebudete za to platit jmění. A najednou i zákazníci s tlustší peněženkou začali přemýšlet, jestli má cenu platit navíc jen za to prestižní logo.

Musíte si dávat pozor na jeden klasický trik. Výrobci vás naláká nízkou základní cenou, ale když si pak chcete přidat klimatizaci, navigaci, slušná sedadla a další věci, bez kterých se vlastně neobejdete, najednou jste o padesát nebo sto tisíc výš. Tohle je potřeba počítat od začátku – co opravdu potřebujete a kolik vás to nakonec bude stát.

A pak je tady ještě jedna důležitá věc – kolik bude auto stát za pár let. Některá auta drží cenu jako skála, jiná se propadnou na polovinu během tří let. Může se vám stát, že auto, které stálo víc při koupi, vás nakonec vyjde levněji, protože za něj při prodeji dostanete slušné peníze. Tohle je klíčové hlavně když plánujete auto po čase vyměnit – a kdo dneska jezdí s jedním autem celý život?

Ekologické normy a emisní hodnoty

Ekologické normy a emisní hodnoty – to bylo v roce 2016 téma, kterému se při testování aut nedalo vyhnout. Automobilový svět tehdy procházel opravdu zásadní proměnou. Už to nebyla jen otázka výkonu nebo pohodlí, všichni najednou začali řešit, co vlastně ta auta vypouštějí do vzduchu, kterým dýcháme.

Když se tehdy testovala nová auta, měřilo se hlavně to nejdůležitější: emise oxidů dusíku, oxidu uhelnatého, uhlovodíků a těch nechvalně známých pevných částic. Evropa už tehdy jela na normu Euro 6, platnou pro nová vozidla od září 2015. Laboratoře se snažily vytvořit podmínky, ve kterých by se dala jednotlivá auta porovnat – ideální svět pro měření. Sledovala se samozřejmě i spotřeba paliva a kolik oxidu uhličitého auto vypustí, protože tohle přímo ukazovalo, jak moc dané vozidlo zatěžuje přírodu.

Zajímavé bylo sledovat rozdíly mezi jednotlivými typy motorů. Diesely, které měly v Evropě tehdy velkou oblibu, sice šetřily palivo a měly nižší emise CO2, ale zároveň z nich lezlo víc oxidů dusíku. Benzinové motory? Ty to měly přesně naopak – méně NOx, ale pořádná žízeň a tím pádem víc CO2. Hybridy se snažily najít zlatou střední cestu a často v testech vycházely nejlépe.

A pak přišel dieselgate. To byl pořádný průšvih. Zjistilo se, že některé automobilky používaly speciální software, který v laboratoři předváděl úplně jiné hodnoty než na silnici. Důvěra v oficiální testy? Ta šla hodně dolů. Lidé začali požadovat změnu – chtěli testy, které budou odpovídat tomu, jak se s autem jezdí doopravdy. Tak se postupně začaly zavádět RDE testy, které měřily emise přímo při jízdě po normálních silnicích, ne jen v umělém prostředí.

Ale emise z výfuku nebyly jediné, co se tehdy řešilo. Kontrolovalo se taky odpařování paliva, jak moc je auto hlučné a jestli se dá po vyřazení rozumně recyklovat. Výrobci museli dokázat, že jejich vozy splňují limity ve všech těchto oblastech. Testy probíhaly za různých podmínek – studený motor, zahřátý motor, různé rychlosti, různé zatížení.

Víte, co ale lidi štvalo asi nejvíc? Že spotřeba uvedená v testech se od reality lišila jako nebe a duha. Ty oficiální hodnoty vycházely z testů, které prostě neodpovídaly běžné jízdě. Rozdíl dvacet až třicet procent? To nebyla výjimka, to byl standard. Člověk si koupil auto s příslibem pěti litrů na sto kilometrů a najednou tankoval při šesti a půl. Logicky to vyvolávalo další tlak na změnu celého systému testování.

Nejlépe hodnocené vozy roku 2016

Rok 2016 nabídl motoristům spoustu zajímavých novinek, které si prošly pořádným prověřením v testech odborných magazínů i nezávislých center. Materiály s autotesty z tohoto období jsou dodnes cenným zdrojem informací pro každého, kdo chce vědět, jak si vozy z této doby opravdu vedly. Ty nejlepší modely vynikaly především pokroky v bezpečnosti, úspornosti a celkové spolehlivosti.

V čele žebříčků se objevovaly především prémiové modely, které dokázaly skloubit luxus s praktičností a nejnovějšími technologiemi. Testy v roce 2016 byly opravdu důkladné – hodnotilo se prostě všechno. Nejenom jak auto jezdí a kolik žere, ale taky co nabízí uvnitř, jak se v něm sedí, jakou má výbavu a jestli za to skutečně stojí ty peníze. Velký důraz kladli hodnotitelé na bezpečnostní asistenty, které se v té době začaly objevovat i u dostupnějších aut.

Výsledky testování jasně ukázaly, že automobilky sázely na menší motory s turbem, které dokázaly nabídnout slušný výkon při podstatně nižší spotřebě než větší agregáty. Zmenšování motorů se stalo hlavním trendem napříč všemi kategoriemi. Zároveň přibývalo hybridů kombinujících benzin nebo naftu s elektřinou, což se vyplatilo hlavně při jízdě ve městě.

Auta s nejvyšším hodnocením musela obstát v nejrůznějších situacích. Jak se chovají při rychlých manévrech? Drží stabilitu při vyšších rychlostech? Brzdí účinně za všech podmínek? To vše se testovalo na dálnicích, okreskách i v městském provozu, aby se zjistilo, jak si vůz vede v běžném životě. Hodně záleželo i na tom, jak jsou ovládací prvky poskládané, z jakých materiálů je interiér a jak je celkově zpracovaný.

Autotesty z roku 2016 zachycují také rostoucí význam propojení s mobilem a moderních multimédií. Vozy začaly nabízet chytrou navigaci, propojení se smartphonem a různé online funkce. Hodnotitelé sledovali nejen to, jestli tyto systémy fungují, ale hlavně jestli jsou přehledné a dají se ovládat, aniž byste museli spouštět oči ze silnice. Bezpečnost byla na prvním místě, proto se zkoumalo, nakolik řidiče tyto vychytávky rozptylují.

Testy potvrdily jednu důležitou věc – kvalitní auto nemusí být nutně to nejdražší. Několik modelů ze střední třídy předčilo v testech dražší konkurenty díky vyváženosti všech parametrů a rozumnému poměru ceny a výkonu. Motoristé měli v roce 2016 na výběr z opravdu široké nabídky kvalitních aut ve všech cenových hladinách, což tlačilo výrobce k tomu, aby se neustále zlepšovali a posouvali standardy celého odvětví kupředu.

Spolehlivost a záruční podmínky výrobců

Spolehlivost aut z roku 2016 – to bylo téma, které zajímalo každého, kdo se tehdy rozhodoval pro koupi nového vozu. Testy se nezaměřovaly jen na to, jak auto jezdí nebo jak je bezpečné. Důležité bylo hlavně to, jestli vydrží jezdit rok co rok bez problémů. A zákazníci? Ti už tehdy chtěli víc než jen kvalitní auto – očekávali pořádnou záruku a servis, na který se můžou spolehnout.

Záruční podmínky se v té době dost lišily. Prémiové značky jako BMW, Mercedes nebo Audi nabízely standardně tři roky záruky bez omezení najetých kilometrů. Ale pak tu byly značky jako Kia nebo Hyundai, které vsadily na odvážnou strategii – sedm let záruky. Pro spoustu lidí to byla obrovská výhoda. Kdo by nechtěl mít klid v tom, že když se něco pokazí, nemusí sahat hluboko do kapsy?

Kvalita zpracování a materiálů hrála samozřejmě taky velkou roli. Němci v tomhle tradičně vedli – jejich auta byla precizně postavená a vydržela. Jenže třeba francouzské nebo italské vozy měly občas mouchy. Nic závažného, co by ohrozilo bezpečnost, ale drobné závady na elektronice nebo mechanice dokázaly pěkně pokazit celkový dojem.

Co všechno záruka vlastně pokrývala? Základní se týkala výrobních vad a problémů s materiálem. Lak byl obvykle krytý tři až pět let, a pokud šlo o rezivění karoserie, většina evropských výrobců nabízela dvanáct let. To už byla slušná jistota, protože moderní vozy s pozinkovanými plechy vydržely opravdu hodně.

Zajímavé bylo sledovat, jak se jednotlivé značky stavěly k reklamacím. Japonci – Toyota, Honda – to měli skvělé. Minimum poruch, spokojení zákazníci, servis bez problémů. Prostě auta, která fungovala, jak měla, a to léta. Taková pověst se jen tak nezíská.

Pak tu byla otázka náhradních dílů. Když jste měli smůlu a potřebovali nějaký specifický díl od menší značky, mohli jste čekat týdny. Zato výrobci s pořádnou sítí v Česku vám auto opravili rychle. A to byl rozdíl, který člověk poznal.

Důležité bylo taky nezapomínat na pravidelné servisní prohlídky. Dodržování servisních intervalů podle pokynů výrobce bylo podmínkou pro zachování záruky. Někteří to považovali za přehnané, ale automobilky argumentovaly tím, že jen tak můžou zaručit, že auto pojede, jak má. A že levné náhražkové díly můžou nadělat víc škody než užitku.